… aneb další mototeroristický stesk.

Včera jsem na jedné nevelké křižovatce odbočoval z hlavní doprava. Na rohu před přechodem v mojem směru stála chodec. Chodec se na mě zběžně podívala, a pak odvrátila hlavu. Já vím, nejsem Muž roku, ani jsem neřídil Bugatti Veyron. Jelikož oční kontakt nepokračoval, a chodec stála bez hnutí (až na tu hlavu) asi dva kroky od kraje chodníku, pokračoval jsem v jízdě. Slovy jakéhosi soudu, chodec neprojevila jasný úmysl přecházet. (I když zákon tuto povinnost ukládá jen nevidomým.) Jaké bylo moje překvapení, když v okamžiku, kdy jsem měl čumák již prakticky nad zebrou, chodec náhle rázně vkročila do silnice. Pochopitelně s hlavou stále otočenou pryč. Chodec měla štěstí, vzhledem k pravoúhlosti křižovatky a autu v protisměru ponechávajícímu mi dost málo prostoru jsem jel krokem, takže jsem bez skřípění kol zastavil vpodstatě na pár centimetrech. A taky měla štěstí, že jsem ji celou dobu sledoval — koukat víc na auto v protisměru, jak se vyhýbáme, mohla být reakční doba o dost delší. Ale jestli to měl být pokus o sebevraždu, tak dost nepovedený.

No a dnes ráno, spěchaje na vlak, jsem zas projížděl jinou křižovatku, no spíš zatáčku, s přechodem těsně za. Jel jsem tesně za nějakou jinou Feldou, která přes přechod suveréně přejela, a já se chystal za ní. Asi tři metry před přechodem jsem zachytil, že z protisměru jde chodec už skoro u čáry. Tou dobou už nemělo význam brzdit, chodec naštěstí počkal, tak jsem mu jen mávnul jakože díky, snad to pochopil. Zpětně jsem si dovodil, že dík úhlu zatáčky jsem ho měl celou dobu za sloupkem (kolem kterého bylo navíc okno slušně zarosené). Uviděl jsem ho právě jen dík tomu, že zvolnil krok, aby nechal projet auto přede mnou (a pak nuceně mě), čímž se dostal ze synchronizace s posunem oblasti mojeho slepého úhlu. Tentokrát jsem měl štěstí já (krom chodce), že to nebyl takovej exot jako ta chodec včera a sledoval situaci. Ufff …

(Co mě ovšem trošku vytočilo bylo právě to auto přede mnou, že mu nezastavilo, a já bych zastavil za ním a nebyl by problém. A že to byla taky Felda jsem zmiňoval proto, že při stejném tvaru sloupků předního okna je velmi nepravděpodobné, že by ho měl ve slepým úhlu taky.)

Mravní ponaučení z této dvojpříhody? — Nevím, že jsou někteří lidi nesvéprávní, resp. bez pudu sebezáchovy, víme dávno. A proti té neskutečné náhodě, že se něco bude pohybovat přesně v oblasti slepého úhlu, se normálně za jízdy nic dělat nedá. (Pomiňme možnost neustále se na sedadle kývat jak čertík na pérku a tím nahlížet za sloupky.) Možná odpůrci stopek by mohli uznat, že na některých křižovatkách mají smysl právě proto, aby se oblast slepého úhlu řidiči zastavila, a auto pohybující se po hlavní z ní tudíž vyjelo do viditelné oblasti. Jenže jak je to v našem státě obvyklé, kvůli pár takovým situacím jsou stopky nasázeny i na naprosto nesmyslných místech a pozbývají svůj účel. Už jste někdy zkoušeli, jestli se vám do slepého úhlu vejde vlaková souprava?